Rozhovor s Davidem Cajthamlem, jehož dílo si můžete prohlédnout v Galerii Kladenského zámku

Ilustrační foto
Autor: Měsíčník Kladno

Vřelý člověk splachým úsměvem, umělec shlubokou duší. Cestou od mladého punkera kuznávanému výtvarníkovi, scénografovi a básníkovi posbíral David Cajthaml přehršel životních zkušeností, skrze které prostoupila jeho osobnost nesmírná lidskost. Ta je jeho múzou, devízou jeho tvůrčího potenciálu. Kresby a obrazy Davida Cajthamla si až do 14. dubna můžete prohlédnout i zakoupit na výstavě v Galerii Kladenského zámku.

Na co se mohou návštěvníci vaší výstavy těšit?

Výstava se jmenuje Kresby a obrazy a je průřezem mou tvorbou během let. A to průřezem tématy i výtvarnými metodami. Mým stěžejním celoživotním tématem jsou ale mezilidské vztahy, vztahy k životu samotnému. Jde částečně o prodejní výstavu, k vidění ale jsou i díla, která si už lidé dříve zakoupili.

V první místnosti jsou práce na papíře, starší kresby a zároveň kresby k mé poslední autorské knížce s názvem Polévka z Cipralexu, která bude přihlášena na Grafiku roku. V druhé místnosti jsou k vidění velké kalendáře vytvořené akrylem na plátně, kterými se spolu s výtvarnými deníky zabývám již velice dlouho. Vystaveny tu jsou také monotypy, které jsou zajímavé tím, že jsem maloval zhruba po tři roky jednu grafiku denně. Jeden soubor 365 dní, respektive kreseb zakoupil do svých sbírek Památník národního písemnictví v Praze Pak jsem měl jedno období, kdy jsem byl znuděný malováním zátiší, postav, předmětů a tak dále. Proto jsem začal v tichu – skoro jako v meditaci – kreslit jedno kolečko vedle druhého na plátno. Některé jsou také v Kladně k vidění. Do malé galerijní místnosti jsem umístil obraz, který jsem před asi třiceti lety dělal na zakázku kamarádovi. Vlastnil starý zlacený rám aprávě do něj chtěl vsadit malbu zátiší. Jak se poslední dobou pozoruji, tak se k malování obrazů na míru rámů vracím. Jsou to ale už rámy nové. Se zapůjčeným obrazem jsou tedy v jedné místnosti pospolu staré i nové malby na stejné téma. V jednom období jsem pak zakresloval do různých zátiší lebky, dvě z nich jsou také vystaveny.

A největší místnost galerie?

Několik obrazů uhlem na plátně navazuje na sérii kreseb ze zmíněné knihy Polévka z Cipralexu, které já říkám „psychiatrická“. Jsou to ale velké formáty. Pak jsou tu hodně rozměrné obrazy obyčejných věcí, telefonu, kola, kočky… A také dílo z období, kdy jsem na plátna lepil mačkaný papír.

Fascinovalo mě, jaký prostor koláž vytváří, takovou jeskynní strukturu. A protože jsem studoval scénografii, tak jsou ve velké galerijní místnosti i díla, která se vážou k divadlu, respektive formou připomínají malá divadýlka. Vystavil jsem tu také dva portréty z poslední doby a dvě hlavy z keramiky. V hlavě se rodí myšlenky, přes ni jeden s druhým komunikujeme, taková práce je zajímavá a zábavná.

Publikace Polévka z Cipralexu je na Kladenském zámku v průběhu výstavy k zakoupení. Co si máme představit pod pojmem „psychiatrická“ kniha?

Dnes už tedy dvacet čtyři let nepiji, ale kdysi jsem býval alkoholikem. Když jsem chtěl přestat, seznámil jsem se s rodinným přítelem, psychiatrem, moudrým a zkušeným mužem, který mi velice pomohl.

Krásně se s ním povídalo o životě, lidských strastech i radostech. Zanechalo to ve mně hlubokou stopu. Tuhle knihu jsem vytvořil na jeho počest. Vždycky říkal, že po tvůrčích lidech zůstanou jejich díla pro další generace, ale po psychiatrech nic.

Tak jsem chtěl, aby i po něm něco zůstalo. Je to dárek pro něj. Souvisí to i s Facebookem. Začal jsem na svůj profil dávat každý den jednu svou básničku, a když jich bylo sto, vydal jsem knížečku. Takhle vzniklo i zhruba šest stovek „psychiatrických“ kreseb. Z nich jsme s vydavatelkou vybrali stovku, která tvoří základ knihy Polévka z Cipralexu. Každá zachycuje dění v ordinaci psychiatra s pacienty a doplňuje ji zábavný text. Knihu vydalo nakladatelství Kavka.

Kdo vám otevřel svět umění?

Rodiče. Sbírali obrazy, takže jich doma vždycky byla spousta, stejně jako knih o umění. Měli známé, kteří se zabývali výtvarnem i hudbou. Pak už to šlo nějak samo.

Kdy jste v sobě objevil talent? Říkával vám o něm někdo už v dětství?

Maminky chválí své děti vždycky, stejně tak tetičky a další příbuzní, ale ti si nic nekoupí. (smích) Dospíval jsem v době komunismu, kdy člověk musel chodit do práce, jinak by ho zavřeli. A jediná možnost, jak se tomu vyhnout, bylo vystudovat Vysokou školu uměleckoprůmyslovou či Akademii výtvarných umění. Já jsem vystudoval na VŠUP architekturu a scénografii, protože rodiče byli architekti. No, mně se zkrátka v mládí nechtělo chodit někam do práce, a proto celý život pracuji doma na umění mnohem více než jen těch osm hodin denně, včetně sobot a nedělí. (smích) Věnoval jste se někdy scénografii? Chvíli ano, hlavně s HaDivadlem v Brně.

Měl jsem štěstí na období, tehdy tam hojně režíroval Arnošt Goldflam, se kterým si velice rozumíme. Spolu nám to šlo. Byli jsme na stejně vlně. Udělali jsme několik krásných a dodnes zmiňovaných představení. Pak už byli v dalších divadlech jiní lidé, moc se o všem debatovalo a mně připadalo, že to nikam nevede. Noví lidé v divadlech neměli víru v sílu herce, a navíc jsem chtěl více malovat. Takže se scénografii dnes už nevěnuji.

Jste i hudebník, v kapele DekadentFabrik, kterou jste s Ottou M. Urbanem založil v roce 2009, dnes hrajete na kytaru. V letech 1979 až 1982 jste hrál v punkové kapele Energie G. Jak jste se dostal k punku?

Mladické období. Bylo to něco nového, takže jsme se na punk vrhli. Policajtům ale taková hudba přišla podezřelá, takže jsme absolvovali dost výslechů. Pamatuji si, že se hodný policajt ptal: „Co na to říká pan profesor na vysoké škole, že jste vyslýchaný? Aco maminka, nebude se na vás zlobit…?“ Zlej policajt mě pak chytal pod krkem. Nepříjemný... Výsledek byl, že mně zakázali hrát hudbu podobného charakteru. Neměli jsme vůbec „závadné“ texty, ty naše byly o holkách. Jejich argumenty byly, že moc rychle střídáme akordy, a tím je jasné, že nám vadí Gott a Vondráčková, čímž jsme protistátní. Bylo mi osmnáct let, chtěl jsem hlavně dodělat školu a malovat a výslechy byly opravdu nepříjemné.

Chvíli jsme ještě hráli soukromě na večírcích, ale nakonec jsem punk opustil.

Celý rozhovor si můžete přečíst na stránkách www.kladenskyzamek.cz.

Medailonek

David Cajthaml (1959) je český malíř, grafik, scénograf, kostýmní návrhář, architekt, spisovatel, básník i hudebník. Jeho dílo je zastoupeno ve sbírkách Národní galerie v Praze, Památníku národního písemnictví a od roku 1995 také ve sbírkách Ministerstva zahraničí ČR. Od roku 1987 vystavuje doma i v zahraničí. „Ve volné tvorbě používá řadu technik. Můžeme ho řadit do okruhu autorů art brut. Speciálně jeho kresby jsou tvořeny téměř automaticky. Tužka zachycuje a zobrazuje děj, který je buď momentální vizí, nebo vnitřním opakujícím se tématem (cyklus Psychiatři). Vytváří také tzv. automatické obrazy vznikající kladením jednoduchého tvaru vedle sebe – určená je pouze barevnost a také to, že se tvary vzájemně dotýkají, čímž vznikají náhodná seskupení, otisky běhu času. ,Intimní geografie‘, jak píše sám autor. Známé jsou také jeho scénografické prostory neboli plastické obrazy. Scény se odehrávají ve skutečné fyzické hloubce v několika vrstvách,“ píše o něm ve své publikaci nakladatelství Kavka.

Článek byl převzat z Měsíčníku Kladno se souhlasem vydavatele. Titulek je redakční.